Příběhy lidí, kterým jsme už pomohli

Slide S partnerem jsem žila asi pět let. Máme spolu půlroční dceru. Násilí se objevilo již na počátku našeho vztahu. K tomu, aby mě zbil, si vyloženě vyhledával důvody - že papoušek moc píská, nebo že televize hraje nahlas, nebo jsem se ho na něco „nevhodně“ zeptala, jindy mu vadilo, že dcera pláče. Zpočátku to byly „jen“ facky, později byly útoky brutálnější, používal rány pěstí. Většinou byly směřovány do hlavy nebo do nosu. Jednou, když mi rozbil nos a tekla mi krev, běžel do koupelny pro mokrý ručník a začal mi s ním krev rozmazávat po obličeji. Ohradila jsem se, aby mi to takovým způsobem neutíral. Rozčílil se, a dal mi ještě další dvě rány. Hodně jsem z něj měla strach, takže jsem policii nevolala a vrátila se domů jak chtěl. Byla jsem na něm finančně závislá, neboť jsem mu musela odevzdat vše, co jsem na mateřské dostala od státu… Při posledním incidentu, který se odehrál v ložnici, ve kterém jsem chvíli předtím žehlila do mne tak nešikovně strčil, že jsem upadla dozadu na zem a dosedla jsem přesně na špičku žehličky, stojící na zemi. Záchranku jsem si musela zavolat sama.
V nemocnici jsem musela podstoupit gynekologickou operaci. Dali mi kontakt na intervenční centrum a zprostředkovali setkání přímo zde, v bezpečí. Po dohodě mezi nemocnicí a intervenčním centrem jsem byla přeložena z důvodu ochrany před partnerem na jiné, pro partnera neznámé oddělení. Na doporučení centra jsem vše nahlásila policii a oddělení sociálně právní ochrany dítěte. Dcerka mi byla na základě předběžného opatření přivezena do nemocnice, následně i svěřena do péče. Nechtěla jsem se vrátit do bydliště, pomohli mi zajistit náhradní bydlení, nasměrovali mě na pracovnici, která mi pomohla s vyřízením dávek a mimořádné finanční pomoci. Pracovníci centra mi nabídli i podporu „důvěrníka“ a já jsem s nimi mohla relativně v klidu projít i výslechy na policii, které mne čekaly. Pomohli mi přes civilní soud zajistit si předběžným opatřením zákaz kontaktu se mnou a dcerkou. Svou situaci jsem řešila téměř rok a po celou dobu jsem byla s centrem v kontaktu.
Slide Manželka i já jsme na tom zdravotně velmi špatně. Manželka je na vozíčku, mně je přes osmdesát. V domě s námi bydlí dospělý syn, který však hodně pije alkohol. Nadává nám, vyhrožuje, připravuje nás o peníze. Nijak nám nepomáhá. Nám je ho ale líto, na jednu stranu bychom situaci chtěli řešit, na druhou stranu k tomu nemáme sílu. Policisté u nás už jednou zasahovali, když mě syn napadnul pěstmi, ale já jsem nesouhlasil s jeho trestním stíháním. Byl nám nabídnut pobyt v domově pro seniory, ten jsme však nevyužili, jelikož se bojíme, že syn by bez naší přítomnosti zničil dům. Naposledy to syn už hodně přehnal, sprostě křičel na manželku, která se nemohla bránit. Já jsem jí zastal a syn mě uhodil pěstí do obličeje….. Sousedé kontaktovali policii, ale já jsem nechtěl synovi ublížit… Nakonec se mnou zavolali do intervenčního centra.
S pracovníky centra jsem se sešel opakovaně. Celá situace pro nás s manželkou byla velmi těžká, protože se jednalo o našeho syna. Po čase jsme si uvědomili, že musíme s manželkou myslet na sebe a své bezpečí a že syn je dospělý a musí se o sebe postarat sám. Až při dalším incidentu, kdy do mne syn kopal a na zavolání sousedů přijela policie, jsem se rozhodl jinak a vše, co jsme s manželkou zažívali, jsem jim vypověděl. Syn byl policisty na 10 dní vykázán. V průběhu vykázání nás opět zkontaktovala pracovnice intervenčního centra a vzhledem k našemu zdravotnímu stavu nás navštívila v bydlišti. Pomohla nám sepsat návrh na prodloužení vykázání syna na dalších 30 dní, abychom získali čas a ochranu na řešení situace. Taky nám pomohla se žalobou k soudu, aby se syn z bydliště vystěhoval. Tentokrát jsme už souhlasili se stíháním syna a ten byl nakonec odsouzen na jeden rok nepodmíněně. Vzhledem k našemu zdravotnímu stavu se pracovníci centra spojili se starostou obce, který nám zajistil pomoc terénní pracovnice a pečovatelské služby. Centrum nám nabídlo i zmocněnce, se kterým jsme řešili veškerou komunikaci s policií a soudem. Sami bychom to nezvládli.
Slide Bydlím v jedné domácnosti s dospělým synem, který nepracuje a nemá příjem a je závislý na drogách. Já jsem v invalidním důchodu, jsem po dvou operacích páteře, i když je mi teprve 50 let. Syn mi někdy pomáhá, přinese nákup, umyje nádobí, snaží se o mne pečovat. V době, když je pod vlivem drog, což se v poslední době stává několikrát do týdne, začne mne verbálně napadat, nadává mi, vyhrožuje. Nutí mě, abych na něj přepsala byt, abych mu dávala peníze na drogy. Viní mě z toho, že kvůli mně musí brát drogy, protože jsem se rozvedla s jeho otcem, za což cítím vinu. V poslední době mi říká, že slyší nějaké hlasy, křičí na mě, že mě musí zabít, že jsem satan, že mě vyhodí z okna. Vím, že se nezmění a že bych situaci měla řešit, ale bez něj si neporadím. Mám ještě dceru, která mi několikrát chtěla pomoci, aby mě před synem ochránila, nabídla mi třeba, abych u ní bydlela. Já jsem to ale odmítla, protože jsem nechtěla, aby syn zůstal sám. Nechtěla jsem využít pečovatelské zařízení, protože mám starého pejska, kterého nechci opustit. Jednou v noci za mnou syn přišel do ložnice, křičel, že mě musí zabít, shodil mě z postele a začal mě škrtit. Pak mě pustil, šel do kuchyně pro nůž a tím mě ohrožoval. Já jsem volala o pomoc a protože bylo otevřené okno, někdo zavolal policii. Syna policisté vykázali na 10 dní z bytu, pak ho vzali na vazbu.
Po vykázání mě kontaktovali pracovníci intervenčního centra, a protože jsem byla po napadení zraněna, přijeli za mnou do nemocnice. Pomohli mi sepsat návrh na prodloužení vykázání až na dobu 6 měsíců. Zprostředkovali mi kontakt se sociálním odborem, kde mi pracovnice zařídila pečovatelskou službu. Zajistili mi zmocněnce, který mi pomáhal s trestním řízením. Do soudního jednání mi poskytovali psychickou podporu a připravili mne na soudní jednání, kam jsem byla předvolána jako poškozená osoba. Syn byl obžalován a odsouzen na dva roky a byla mu nařízena léčba.
Slide S manželkou jsme svoji už 38 let. Máme spolu tři dospělé děti, žijeme na vesnici. Dřív bylo soužití takové normální, občas jsme se pohádali. Co začala pít, tak je nesnesitelná. Tohle trvá už skoro 10 let. Víte, hrozně špatně se mi o tom mluví. Celou tu dobu mi sprostě nadává, uráží mě, ponižuje mě před cizími lidmi i před rodinou na oslavách, oslovuje mě vulgárními výrazy i před vnoučaty. Dělá mi naschvály, hystericky na mě ječí, všechno jí na mě vadí. Poslední dobou je nebezpečná i sama pro sebe… Opakovaně pustila plyn a opilá usnula, takže jsme několikrát málem vyhořeli. Moc se bojím, že se něco stane. Kontroluje mě, kam chodím a kdy se vracím. Taky mi vyhrožuje, že se zabije, skočí pod vlak. Pořád mi rozbíjí nějaké věci, nedávno po mě na dvoře hodila velký litinový hrnec, ve kterém připravujeme žrádlo pro psa. Když nemá nic jiného po ruce, hodí po mě aspoň pantofle. Několikrát mi vyhrožovala nožem, šermovala mi s ním před obličejem a křičela, že mě zabije. Když jsem jí řekla, že se s ní rozvedu a odejdu, vyhrožovala, že podpálí dům. Myslím si, že je nemocná. Poslední dobou se bojím i usnout, aby mě ve spánku nezabila. Někdy mám pocit, že neví, co dělá. Naše děti něco tuší, ale ty nejhorší věci jsem jim neřekl, nechci je zatěžovat. Taky se stydím se někomu svěřit, nebo to ohlásit na policii, aby se mi nevysmáli, že si neporadím s ženskou. Nevidím žádné řešení. Nedávno jsem něco vyřizoval na úřadě a našel jsem tam letáček na intervenční centrum, tak jsem se tam objednal.
Pracovnice mi poté, když jsem jí všechno řekl, potvrdila, že chování mé ženy není v pořádku, že můžu být ohrožen na životě, že moje žena potřebuje odbornou pomoc. A že když to nebudu řešit, skutečně může dojít k závažnému skutku s fatálními následky. Odmítl jsem řešení přes policii, ale využil jsem doporučení, abych se spojil s dětmi, vše jim řekl a požádal je o pomoc. Také, abychom společně manželku motivovali k odborné pomoci. A v případě, že opět bude mě nebo sebe ohrožovat na životě, abych přivolal záchranku a policii. Na tomto postupu jsme se shodli v intervenčním centru všichni společně, já i děti, které pak na setkání docházely se mnou. Jsem rád, že jsem našel odvahu a někomu se svěřil. Teď vím, že existují možnosti řešení nejen pro mne, ale i manželku.
Slide Když mi bylo 10 let naši se rozvedli, mamka si po nějaké době našla taky partnera Honzu. Ze začátku byl fajn, věnoval se mi, s mamkou si rozuměli. Bohužel pak se jeho chování změnilo a začal mamku bít. Sprostě jí nadával, pořád ji kritizoval, vymýšlel si věci, které nebyly pravda, třeba, že má milence, kontroloval jí telefon. Vyhazoval nám věci ze skříně, rozbíjel talíře, mně zakazoval dívat se na televizi, být na počítači, zavíral mě v pokojíku, zhasínal mi světlo. Často jsem mohl dělat úkoly až v noci, když usnul. Mamka pořád plakala, prosil jsem ji, aby se Honza odstěhoval, ale ona se ho bála. Já jsem se mamky jednou zastal, když do ní zase kopal v koupelně na zemi, dostal jsem od něj pěstí. Mamka několikrát nešla do práce, protože měla modřiny…, Jednou v noci jsem slyšel z ložnice, jak jí zase bije a mamka hrozně křičela, tak jsem vyběhl z bytu a zavolal linku 158…Policisté ho vyvedli z bytu, mamka mu sbalila věci a řekla, ať se nevrací. Pár dnů byl klid, ale pak Honza začal mamce volat, chtěl se vrátit, ale mamka už ho nechtěla. Chodil k nám domů, pořád zvonil, bouchal na dveře, hlavně v noci. Několikrát ho odvážela policie…Jednou mamku zbil před domem. Druhý den se pokoušel vyrazit dveře u našeho bytu. Policisté mamce poradili, ať zajde do intervenčního centra, šel jsem s mamkou.
V intervenčním centru nám pomohli sepsat návrh k soudu, aby se k nám Honza nemohl přiblížit, aby nás nemohl kontaktovat. Mamce zajistili psycholožku, protože byla moc vyčerpaná a unavená. Mně zajistili pomoc v krizovém centru pro děti, protože jsem se v noci budil špatnými sny, ve škole jsem byl často unavený. Honza zákaz přiblížení porušoval, byl velmi nebezpečný, mamku napadal i na ulici. Pracovníci centra připravili s mamkou bezpečnostní plán, včetně krátkodobé ochrany ze strany Policie ČR. Honza šel pak do vazby a nakonec do vězení. Vím, že mamka byla klidnější a cítila se lépe, když jí pracovníci intervenčního centra pomáhali…
Slide Dnes je mi 34. Mám vážnou známost, ale vdávat se nechci. Táta bil mamku skoro každý den, vždycky si našel důvod – mé pětky ve škole, nevyžehlenou košili, cokoli, i to, za co mamka nemohla. Párkrát u nás byla policie, tátovi domlouvali, ale nic nepomáhalo… Bydleli jsme „na samotě u lesa“, jak mamka vždycky říkávala. Dům zdědila po tetě, která neměla své děti. S tátou se sem nastěhovali, když mi byly tři. Pamatuji se, že se pořád hádali, co v to bylo skutečně ale nevím. Když jsem byla v pubertě, viděla jsem mamku často plakat, někdy měla i modřiny v obličeji… Táta jí nevěřil, prý někoho má. Já si myslí, že to stejně nebyla pravda – vždyť mamka byla pořád se mnou, ani nepracovala. Táta si to nepřál, křičel na ni, že chce jít do práce, aby se mohla „kurvit“. Jednou k nám přijel strejda a na tátu křičel, že je rapl, že ho ta žárlivost jednou přivede do kriminálu. Slyšela jsem tátu, jak říká, že když ji nebude mít on, tak nikdo jiný. Že ji raději zabije. Jednoho dne přijela policie a táta musel odejít. Prý jen na chvilku, za pár dní se vrátí. Večer vylákal mamku ven z domu, odvezl ji pryč a už jsem ji nikdy neviděla. Policejní psycholog mi řekl, že táta mámu zastřelil a pak i sebe… Když jdu spát, často na mamku myslím, občas mám děsivé sny, vidím mamku odcházet v červených šatech někam přes pole… Snad to jednou přestane. Škoda, že v té době jsem nevěděla, koho požádat o pomoc…Mamka mohla žít…

Setkáváte se doma s ponižováním,
zastrašováním, bitím? Ubližuje vám blízký
člověk? Ozvěte se intervenčnímu centru.
Pomůžeme vám.

Setkáváte se doma s ponižováním, zastrašováním, bitím? Ubližuje vám blízký člověk? Ozvěte se intervenčnímu centru.
Pomůžeme vám.